pondělí 20. března 2017

všechny moje kočky

Mám zase chuť psát na blog! I když to tu nikdo krom asi dvou lidí nečte (a jeden z nich jsem já), mám nejspíš sdílecí období.
A dneska to bude o mejch kočičích kamarádech.
Vždycky jsem měla za to, že jsem psí člověk. Jako malá jsem tak toužila po psovi (a naši o tom strašně dlouho nechtěli ani slyšet), že jsem se sama psem stala. Běhala jsem po čtyřech a štěkala na psy (a ti mi odpovídali!) doma i venku, až to asi bylo k nevydržení. Takže když mi bylo šest let, vstoupila mi do života Bára (ale o ní třeba někdy jindy).

První kočka se ke mně dostala na střední škole. Spolužačce zajelo auto venkovní kočku, která se k nim chodila najíst, ale ještě před tím vrhla někde ve stodole koťata. Takže se o ně musela postarat ona. Přežili snad jen dvě koťata a stejně byla hrozně maličká, ale už se o obě nezvládala starat a tak jsem si jedno odnesla domů. Mámě jsem řekla, že jsem ho našla, tedy zachránila a je moje morální povinnost se o něj postarat. Bylo to totiž šíleně olepený, maličký hubený cosi, se svrabem v uších a vůbec šíleným výrazem.


Máma samozřejmě povolila, i když mojí historce neuvěřila ani trochu. A tak jsem měla kočku.
Bára se od jakýkoli výchovy distancovala a vůbec ho ignorovala. Zato Kočka, nestihla jsem mu ani nikdy vymyslet jméno, jí měl rád moc. Asi jako jedinou v rodině. Možná je to tím, že ho nesocializovala kočičí máma, nebo to byl prostě kříženec s rysem, ale život s nim nebyl moc jednoduchej. Žil převážně v noci, kdy samozřejmě dělal jenom strašlivěj bordel. Ničil a shazoval věci odkudkoli, skákal po spících lidech a škrábal je. Když byl vzhůru přes den, tak číhal na procházející třeba pod postelí, aby je mohl posekat na nohách, nebo na skříni aby jim mohl skákat na hlavu.
Ale naučila jsem ho sedni, lehni, popros a mňoukat na povel. Mě nikdy moc nešikanoval, nejvíc návštěvy a mladší sestru. Jenže mámu to po čase přestalo bavit, a tak se rozhodlo, že ho dáme jejím kamarádům na zahradu. Tam se bude moci realizovat venku. Kočkovi to zdá se vyhovuje. Domů prej ani moc nechodí. Občas se ukáže, sní všem jídlo a zase pokračuje vládnout svému teritoriu. Kočku jsem měla rok.







Po Kočkovi jsem žádnou jinou kočku dlouho neměla. Ještě s Bárou jsme chviličku hlídali Jezinku, kočku od Vernojčiný spolužačky, která jí nejspíš nechtěla vrátit, ale nakonec jí zpátky dostala. Naštěstí, protože z Jezinky se stala matka mojí další kočky.

Jezinka
Opět šedobílej kocour, jedinej týhle barvy, takže osud! Přišel ovšem až za nějakej čas. Nějakou chvíli už se mnou nebyla Bára a mně bylo smutno. Zodpovědně jsem se rozhodla, že na psa nemám čas, takže jsem sháněla kočku. No a jednou takhle slyšim, že Jezinka má koťata. Opět se ke mně dostal docela předčasně, nevím jestli to mělo později nějakej vliv. Snad ne.



Pracovala jsem kousek od střední, kam chodila Vernojka i s E. (což je panička od Jezinky), takže jsem si ho byla vyzvednout před jejich školu. Bylo to nejvíc hodný a milý a krásný kotě na světě. Nikoho nesekal ani nekousal. Jenom rád koukal z okna. To se mu jednou vymstilo a o půlnoci v létě na moje narozeniny z okna vypadl. Ze čtvrtýho patra. Byl to docela masakr, ale kromě nějakýho otřesu se mu naštěstí nic nestalo. Plánovala jsem nám dvacet let společnýho soužití a víc. Bohužel. Chvilku po jeho prvních narozeninách začal mít problémy s dejchánim. Nějakej čas před tim, jsem se dozvěděla, že jeden jeho sourozenec umřel na kočičí leukémii, ale bylo mi to vysvětleno tak, že se ztratil, někdo ho nechtěně zavřel někde v kůlně a tam pár dní hladověl, zeslábl mu organismus a propukla u něj tahle nemoc. No, jednalo se o FeLV. Někdy se ještě s léčbou podaří prodloužit kočce život o pár let, ale u Titána to mělo rychlej spád.
Fenomén
maršál tito • tintoretto • titus • titán






Pak jsem byla bez zvířátka skoro rok. Dýl už sem to nemohla vydržet. Pořád jsem si nechtěla pořizovat pejska, protože sem docela zlenivěla a táta si pořídil psa, kterýho jsem stejně vychovala a vychovávám já. Každej den ho venčim, protože chodí s náma do práce a můžu si ho kdykoli vypůjčit. O Bedřichovi třeba taky někdy jindy. No, rozhodla jsem se tentokrát pro kočku s rodokmenem, tam jsou tyhle kočičí nemoci ohlídaný a vždycky jsem chtěla tu nahatou příšerku.
A tak přišla Baghíra.
mňau



Tu mám od léta 2015 a doufám, že dlouho mít budu. Narodila se na Štědrej den, takže je pod speciální ochranou a bude tady navždycky ))
Teď to máme trošku složitý, protože jsem vylétla z rodného hnízda, ale Bagáně je rozmazlený a je zvyklá, že je s ní pořád někdo doma, takže si asi budu muset pořídit další kočku, aby se mohla odstěhovat se mnou. No, každopádně se to určitě dozvíte.

2 komentáře:

Misuzu Kira řekl(a)...

Tak to ráda slyšim, že Kočka ještě žije C: Kyoya už bohužel asi před rokem někam zmizel a od tý doby jsem ho ani já ani nikdo neviděli už :C Ale kdo ví, třeba někde žije a terorizuje zas někoho novýho :D

izabelle imam řekl(a)...

jé ahoj! To mě mrzí, ale určitě si ho někdo přivlastnil.
Ráda bych Kočku někdy navštívila, ale je těžký naplánovat návštěvu, když se nevrací pravidelně. A co barzojík?

Okomentovat